Proto, máte-li nějaký námět, nápad, připomínku, odsudek, posudek nebo snad dokonce i pochvalu: svěřte se nám. Možností kontaktu je hned několik:

• Facebook – staňte se příznivci naší FB stránky. To ostatně, pokud jste na FB přítomni, můžete udělat tak jako tak – alespoň vám do budoucna neunikne žádné dění kolem festivalu a máte navíc možnost udržet se v kontaktu s lidmi, které jste tu mohli potkat.
• Komentujte přímo ve formuláři pod tímto příspěvkem. Není nic snazšího.
• Napište nám e-mail. info@sramkovasobotka.cz

Ať tak anebo tak, doufáme, že se uvidíme za rok na 56. ročníku festivalu českého jazyka a literatury.

Zprávy z lokálního tisku:
Na letošní Šrámkově Sobotce vystoupila i skupina Yellow Sisters (jicinskozpravy.cz)
V Sobotce začíná Šrámkův festival (jicinskydenik.cz)
Pohádka a mýtus na Šrámkově Sobotce (jicinskydenik.cz)
V Sobotce s Karlem Jaromírem Erbenem (jicinskydenik.cz)

Plakát zde!

Jak se vlastně zrodil nápad na revitalizaci Šrámkova domu?
Myšlenka se zrodila v hlavě našeho vyučujícího Josefa Šlerky, podle kterého je současná expozice poněkud bezobsažná a nicneříkající. Uvažoval o tom, že by dal studentům za úkol zpracovat návrh na její vylepšení. Mně se ten nápad líbil a rozhodla jsem se téma zpracovat v rámci své diplomové práce, protože se v něm mísí různé činnosti, kterým se sama věnuji – umění, pedagogika, film a literatura. Mám bakalářský titul z Literární akademie a navíc bydlím v ulici Fráni Šrámka v Praze nad Bertramkou, kousek od místa, kde skutečně žil, takže se to všechno hezky propojilo.

Co je vlastně cílem projektu?
Cílem je přetvořit muzeum do modernější podoby, udělat novou expozici a zorganizovat doprovodné programy: filmovou a literární soutěž pro střední a základní školy. Na dvou vybraných školách pak budou uspořádány workshopy, na kterých si účastníci osvojí základy filmové tvorby, naučí se pracovat s textem a využívat různé literární žánry. Studenti navíc budou mít možnost setkat se s mladými umělci, kteří skutečně tvoří, a konzultovat s nimi svoje nápady.

Jak v tom figuruje Fráňa Šrámek?
Šrámka chci návštěvníkům z řad školní mládeže přiblížit hlavně prostřednictvím jeho anarchistického období, mimo jiné proto, že se ve školách nejvíce probírá a mohlo by taky být dětem nejbližší. Líbí se mi, že Šrámek aktivně využil svůj pocit vzdoru a nesouhlasu, že jej přetvořil v umělecké dílo. Výstava by měla děti inspirovat, aby pocity nespokojenosti provázející dospívání kreativně využily. Je jedno, jestli budou psát po vzoru Šrámka básně, jestli budou točit filmy, zinscenují divadlo nebo budou psát texty k rapovým písničkám.

Jak by měla nová expozice vypadat?
Jednotlivé exponáty už mám vymyšlené. Součástí nové expozice by měla být kupříkladu filmová interpretace Stříbrného větru. Nebude založená na ději, ale spíše na motivech z knihy, film dokreslený hudbou bude tematizovat náladu knihy. Mám pocit, že současné expozici obecně chybí představení jednotlivých Šrámkových děl prostřednictvím konkrétních ukázek a různých médií. Autorkami filmu budou dvě slečny ze Střední průmyslové školy sdělovací techniky v Praze. Také jsem domluvená na spolupráci s mladou umělkyní Toy_Box, která zpracuje životopis Fráni Šrámka formou komiksu, což by mohlo být mládeži blízké. Současné trendy v evropském muzejnictví kladou důraz na otevření muzea lidem, snaží se z něj udělat interaktivní prostor, kde se návštěvník spolupodílí na vyprávění příběhu výstavy. V moderním muzeu nemá autorita naservírovat návštěvníkovi informace, ale sám návštěvník má k výstavě přistupovat aktivně. Expozice má pokládat otázky, na něž autoři hledají odpovědi spolu s návštěvníkem. Nevím, do jaké míry se mi podaří této myšlence dostát, ale nechci výstavu zakládat na tom, že člověk přijde, pasivně zkonzumuje a odejde.

Chápu správně, že bys chtěla návrhy obsažené ve své diplomové práci realizovat?
Podařilo se mi získat grant z Evropské unie, jde o grantovou iniciativu Mládež v akci, kterou má na starosti Česká národní agentura mládeže. Nemělo by tedy zůstat jenom u projektu na papíře, mělo by se tu i fakticky něco změnit.

A jak jsi s realizací daleko?
Na pondělní schůzce se zástupci vedení města a především jeho kulturní rady jsme se všichni shodli na tom, že by bylo dobré s expozicí něco udělat. Zároveň je třeba dodržet podmínky závěti Milky Hrdličkové (Šrámkové), která darovala dům i s archivem městu. S tím jsme ale původně nepočítali. Plnění podmínek nám poněkud komplikuje práci, počítala jsem s trochu jiným rozvržením prostoru. Přesto věřím, že se nám podaří vytvořit atraktivní moderní expozici.

Rozhovor byl otištěn v šestém čísle časopisu Splav! (2011) a za redakci se ptala Kateřina Veselovská.

V čem se liší fenomén mýtu tehdejší doby a té dnešní, 200 let po narození tohoto literáta?
Liší se v mnoha ohledech, proto by musela být poctivá odpověď velmi dlouhá. Zaměřím se proto pouze na jeden aspekt, a sice na soudržnost tzv. velkých vyprávění, která je v současnosti mnohem méně výrazná, než tomu bylo v Erbenových časech. Jean Francois Lyotard říká, že se velké narace – které jsou ve funkcionálním smyslu mýty zajišťujícími integritu našim obrazům světa a našim identitám – rozpadly. Já bych toto konstatování poněkud zmírnil a ptal se, nakolik se rozpadly a v jakých rovinách naší kultury se rozpadly. Pluralita různých vyprávění, která vykládají náš svět, od Erbenových dob nepochybně velmi posílila, což je zřetelně vidět obzvláště v knihovnách nebo během surfování na internetu. Přes to všechno nelze zapomínat, že je i dnes naše každodennost do jisté míry ovládána určitými zaklínadly, symboly a naracemi, které nabývají podoby sdílených samozřejmostí podobně, jak tomu bylo před 200 lety. Vezměme si např. samotný způsob konceptualizace mýtu. Pro současné badatele mýtu je klíčová zejména otázka, jakým způsobem mýtus funguje a jak utváří náš svět. Není pro ně tolik zajímavé, jestli mýtus reprezentuje nějakou skutečnou událost. Tento posun se ale příliš neprojevuje v našem obecném jazyce, kde je toto slovo nadále synonymem falešné představy.

Jaké máte argumenty pro tvrzení, že sbírka Kytice patří do pokladnice „sbírek národních“? Náleží tam jen po obsahové stránce, nebo i po stránce formální?
Po obsahové stránce nelze balady Erbenovy Kytice dost dobře považovat za něco národně specifického nebo jedinečného. Se strukturálně identickým způsobem vytváření reprezentovaných světů a také s identickými motivy se totiž setkáváme nejen v české nebo obecně slovanské lidové slovesnosti, ale také v lidové slovesnosti rakouské, bavorské, saské, slezskoněmecké atd. O tom se lze snadno přesvědčit cestou komparace se sbírkami dobové lidové slovesnosti ze střední, jižní a východní Evropy, ale i s romantickou literární tvorbou jiných zemí. Erben nebyl jen básníkem, byl také etnografem. Kytice patří do národní pokladnice dílem jako významné svědectví o dobové duchovní kultuře. To je jedna stránka věci. Druhou je stylisticko-versologická rovina sbírky, vzhledem k níž se jedná o veskrze originální a stěží srovnatelné básnické dílo.

Je balada aktuálním žánrem i pro současného čtenáře?
Nevím, jaké žánry jsou v současnosti v oblibě u čtenářů. Jediné, co mohu snad k této otázce říci, je to, že tento žánr stále funguje v písňovém folkloru. Písňové balady jako Na kopečku v Africe, kde je řeč o popravě zločince Babinského, nebo Juliana, krásná panna, které se šíří mimo jiné na dětských táborech, z naších repertoárů patrně tak rychle nezmizí.

Je Erbenova tvorba opředena nějakými mýty?
Má-li určitá postava literárních dějin fungovat jako opěrný bod pro budování kolektivních identit, musí být poměrně snadno čitelná a zároveň relativně snadno převoditelná na konzistentní reprodukovatelné vyprávění. K. J. Erben i jeho Kytice nepochybně fungovaly jako znaky, kolem kterých krystalizovalo vědomí jazykové a kulturní sounáležitosti Čechů. Takové znaky musejí být vždy – řečeno spolu s Rolandem Barthesem – jednoznačné a čitelné. Historický Erben je ale nekonzistentní už jen tím, že je zároveň básníkem i etnografem. Celebritami národních dějin se však – jak známo – stávají spíše básníci než etnografové. I pro dějiny národních literatur je nesrovnatelně významnější individuální básnická tvorba než lidová slovesnost. Zde může spočívat určitý kámen úrazu školského obrazu Erbena a jeho Kytice, který se mi zdá poněkud jednorozměrný. V tom smyslu, že nezohledňuje etnografický rozměr jeho díla.

Rozhovor byl otištěn v šestém čísle časopisu Splav! (2011) a za redakci se ptala Markéta Hájková.

Pro letošní Šrámkovu Sobotku jste mimo jiné připravil přednášku týkající se různých podob pohádky Hrnečku, vař!, na zlidovělých variantách téhož příběhu je založena také vaše knížka Strašlivé Čechy, děsná Morava. Považujete autorskou interpretaci známého příběhu za zcela nový tvar – nebo se cítíte spíš jako zprostředkovatel mýtu, novodobý nástupce lidového vypravěče?
Já tohle sebezařazování nechávám na druhých, v tomto smyslu jsem sám sebe nikdy neinterpretoval. Pravdou ale je, že mám velmi vysoké mínění o těch, kdo předávají příběhy dál. Myslím si, že současná kultura trpí příliš zbytnělou potřebou originality. Z toho často plyne nedorozumění, protože spousta autorů zůstává zakletých ve svém světě. Nekomunikují spolu ani se čtenáři. Komunikaci raději nechávají na těch, kdo píší brak a kdo se spokojí s nejkonvenčnějším obrazem věcí. Je to škoda – příběh má totiž schopnost obrody, žádá si stále nové interpretace. Kromě toho umí spojovat nejen ty, kteří jsou přítomni, ale i lidi z různých kultur – i z těch, o kterých nevíme nic jiného, než že nám po nich zbyla právě ta vypravování. Přijde mi lákavé se na tom podílet, snažit se příběhy vyprávět pokud možno organicky.

Vladimir Propp ve své Morfologii pohádky říká, že jednotlivé epizody příběhu se v podstatě vždy vyskytují ve stabilním pořadí, že existuje omezený počet možností, jak vyprávět příběh. Můžete jeho teorii ze zkušenosti potvrdit?
Když pracujete s několika prvky, je počet jejich kombinací samozřejmě omezen. Já si Proppovy studie velmi vážím, je inspirativní už tím, že shromažďuje obrovské množství materiálu. Ale je to vlastně statistika pohádky. Propp zachází s dějovými fakty a mně připadá, že dynamika příběhu nespočívá ve faktech, ale v tom, co je mezi nimi. Když jsem se učil jako kluk zpívat, tatínek mi říkával ‚nezpívej tóny, zpívej intervaly‘. Melodie není řada tónů, je to řada vztahů mezi tóny. Myslím si, že s příběhem je to stejné. Nejde jenom o kombinaci jednotlivých událostí, jde o duch, který mezi nimi vane. Chvíle, kdy vypravěči visíme na rtech, kdy nás musí vzít za ruku a „převést“ přes příběh, to jsou ta místa mezi jednotlivými fakty – místa, která dávají příběhu dynamiku.

Myslíte si, že české pohádky mají co do vypravěčského gesta svoji specifickou melodii? V rámci přednášky jste upozornil na kulturní diverzitu, která leckdy brání porozumění příběhu.
České pohádky jsou samozřejmě rozhodujícím způsobem ovlivněny pohádkami, které známe z Německa, jsou poznamenány národním obrozením. Od počátku byly vnímány jako kulturní poklad. Byly sbírány jako hodnota, která je v samém základu národního bytí. Z toho vzniká pocit, že si jich musíme vážit. Ten je jistě opodstatněný, ale zároveň s sebou nese cosi školsky svazujícího, co lidi někdy nutí přizpůsobit pohádky momentálním normám mravopočestnosti. Myslím, že české pohádky jsou tím hodně zasaženy. Když se setkávám s příběhy národů, v jejichž dějinách nebylo vyprávění takto reflektováno, kde nehrálo tak čestnou roli, mám někdy pocit, že jsou tyto národy ve vyprávění svobodnější.

Vznikají v současné televizní éře ještě nové pohádky, které se přenášejí ústní tradicí? Rodí se stále vyprávěníhodné příběhy?
Nová média přinesla něco, čemu Walter J. Ong říká „sekundární oralita“. Myslí tím, že po éře knihtisku, která byla orientována na psanou podobu textu, jsou dnes média zaměřena na rychlou produkci a nemohou si dovolit dlouhý proces schvalování kvalitních scénářů. Vlastně tím nečekaně podporují mluvenou řeč. Vracejí nás k něčemu, co tu bylo před literární kulturou. Nastává fáze, ve které mluvené slovo znovu získává svůj význam. Na počátku vlastního vyprávění pak stojí ten, kdo potřebuje vyprávět – ať už fabuluje nebo reprodukuje. A tohle je něco, co mě na pohádkách zajímá nejvíc. Člověk se pustí do toho otevřeného prostoru, kde to vypadá, že si může svobodně vymýšlet – a najednou, místo aby si vymýšlel, objevuje spolu s posluchači zákonitosti příběhu.

Využíváte tyto zákonitosti i při psaní příběhů ze současnosti?
Určitě. Řád příběhu je pro mě naprosto základním východiskem pro cokoliv, co píšu, včetně esejů. I tam se totiž často opírám o něco, co má nějakou svou dynamiku, co by se dalo vyprávět. Tím neříkám, že jsem nějaký řád příběhu objevil nebo ho znám, ale tuším, že něco takového existuje a všiml jsem si, že není jedno, kudy se děj ubírá. Že si sice můžu vymyslet cokoliv, ale když to potom někomu přečtu, tak pozornost posluchače poleví přesně ve chvíli, kdy jsem se vůči příběhu dopustil faulu. Kdy jsem neodhadl, kudy to chce jít dál.

Osobnější otázka na závěr: které pohádky máte nejraději a proč?
Je jich hodně. Z literárních pohádkových knih mám rád Karafiátovy Broučky. Udivuje mě, že někdo dokázal z mála vystavět tak monumentální podobenství. Mám taky velmi rád Andersena, zvlášť ty pohádky, které nejsou pro děti. A taky mám rád nonsensové příběhy, ve kterých se člověk vlastně vůbec nevyzná a právě proto je stále znovu zkoumá – Lewis Carroll nebo lidové předpoklady jeho díla.

Petrušce Šustrové například silně vadil fakt, že všichni účastníci museli mít masku. Co si o tomto aspektu myslíte vy?
Podle mého názoru to byl velký úlet. Nevím, kdo by si dovolil vrátit občany Sobotky – které se naopak snažíme do festivalového dění zatahovat – protože nemají masku. S těmi maskami se navíc dál nepracovalo – kdyby ano, mělo by to opodstatnění. Takhle to byl pouze okamžitý nápad.

Jaký je váš názor na letošní Šrámkovu Sobotku jako takovou?
O dnešní přednášku jsem přišla, ale viděla jsem sobotní divadlo, které bylo velice zajímavé (divadlo Alfa Plzeň), a naši dětskou dílnu, ze které mám velikou radost, že se drží tradice, která tady byla kdysi založena v souvislosti se Šrámkovým domem (Recitační studio Šrámkova domu). Je tam podchyceno veliké množství dětí a tím vlastně žije Šrámkův odkaz, tak jak si to paní Hrdličková – Šrámková představovala.

Drží si Šrámkova Sobotka svou úroveň, jakou měla už před lety?
Jak který ročník. Třeba loňský ročník byl velice slušný. Šrámkova Sobotka je pojem, značka, kterou je třeba držet na slušné úrovni. Ročníky okolo roku 2000 byly na velmi vysoké úrovni – Jan Bílek se snažil držet předchozí tradici. Byla tam zřetelná sladěnost tématu (přednášek i kulturních programů). Letošní ročník – to teprve uvidíme.

Ve Splav!u jsme si říkali, jestli se tím zahájením Sobotka nepasovala mezi akce pro uzavřený kruh lidí. Myslíte si, že je to pravda?
Když jsem tam včera vcházela, tak jsem byla na velkých rozpacích, protože jsem si říkala – na tohle my zveme soboteckou veřejnost, která nebude vědět, o co jde. Slavnostní zahájení vždycky bylo slavnostní. Na pódium patří Fráňova busta a kytice lučních květin, k tomu velice kultivovaná a připravená řeč, odborník, který dovede uvést do tématu ročníku, a také nějaké větší osobnosti, spisovatelé a podobně.

Jakožto nováček jsem se některým rituálům trochu divila. Byla jsem nesvá i z povstávání při hymně.
Povstávání při hymně je ovšem tradiční rituál, a ten já hájím. Nicméně kdyby bylo zahájení důstojnější, nikdo by se tomu nedivil.

Je něco, co se vám letos z programu nelíbilo?
Nechci říct, že by se mi to přímo nelíbilo, ale vystoupení Yellow Sisters působilo po chvíli trochu jednotvárně. Byla to taková meditativní hudba.

Navštívila jste i koncert duchovní hudby?
Ano. Od začátku bylo jasné, že koncert duchovní hudby bude skvělý. Takové osobnosti, jako je pan Kejmar a varhaník Bárta – to bylo předem dáno, že to bude jednička.

Ještě by mě zajímalo, co byste vytkla Šrámkově Sobotce v té formě, v jaké je teď. Jaké novinky byste zavedla?
Řekla bych, že méně je více. Za každou cenu dělat nějaké inovace, například že teď začíná přednáška v 10 hodin a představení nakladatelství až v 17, není ideální – po přednášce by tam bylo víc lidí. Autorské čtení by ale mohlo zůstat na podvečer. Dále bych si přála, aby celkový průběh byl solidnější. Připravuje se to celý rok, ale mělo by to mít pevnější koncepci.

Pracovala jste jako učitelka. Věnujete se tomuto povolání ještě teď?
Tento školní rok jsem už nepracovala. A jsem ráda, že jsem tady byla učitelkou češtiny – ti lidé, kteří jsou ochotni pomoct v kultuře, jsou žáci, bohužel je jich ale málo. Když někdo vystuduje, tak odsud odejde a nevrací se sem, což je škoda. Snažíme se sehnat nástupce, ale moc se nám to nedaří.

Rozhovor byl otištěn ve čtvrtém čísle časopisu Splav! (2011) a za redakci se ptala Eliška Churaňová