Nezpívej tóny, zpívej intervaly

Rozhovor s Přemyslem Rutem, tak jak byl otištěn v pátém čísle časopisu Splav! (2011), za redakci se ptala Kateřina Veselovská.

Pro letošní Šrámkovu Sobotku jste mimo jiné připravil přednášku týkající se různých podob pohádky Hrnečku, vař!, na zlidovělých variantách téhož příběhu je založena také vaše knížka Strašlivé Čechy, děsná Morava. Považujete autorskou interpretaci známého příběhu za zcela nový tvar – nebo se cítíte spíš jako zprostředkovatel mýtu, novodobý nástupce lidového vypravěče?
Já tohle sebezařazování nechávám na druhých, v tomto smyslu jsem sám sebe nikdy neinterpretoval. Pravdou ale je, že mám velmi vysoké mínění o těch, kdo předávají příběhy dál. Myslím si, že současná kultura trpí příliš zbytnělou potřebou originality. Z toho často plyne nedorozumění, protože spousta autorů zůstává zakletých ve svém světě. Nekomunikují spolu ani se čtenáři. Komunikaci raději nechávají na těch, kdo píší brak a kdo se spokojí s nejkonvenčnějším obrazem věcí. Je to škoda – příběh má totiž schopnost obrody, žádá si stále nové interpretace. Kromě toho umí spojovat nejen ty, kteří jsou přítomni, ale i lidi z různých kultur – i z těch, o kterých nevíme nic jiného, než že nám po nich zbyla právě ta vypravování. Přijde mi lákavé se na tom podílet, snažit se příběhy vyprávět pokud možno organicky.

Vladimir Propp ve své Morfologii pohádky říká, že jednotlivé epizody příběhu se v podstatě vždy vyskytují ve stabilním pořadí, že existuje omezený počet možností, jak vyprávět příběh. Můžete jeho teorii ze zkušenosti potvrdit?
Když pracujete s několika prvky, je počet jejich kombinací samozřejmě omezen. Já si Proppovy studie velmi vážím, je inspirativní už tím, že shromažďuje obrovské množství materiálu. Ale je to vlastně statistika pohádky. Propp zachází s dějovými fakty a mně připadá, že dynamika příběhu nespočívá ve faktech, ale v tom, co je mezi nimi. Když jsem se učil jako kluk zpívat, tatínek mi říkával ‚nezpívej tóny, zpívej intervaly‘. Melodie není řada tónů, je to řada vztahů mezi tóny. Myslím si, že s příběhem je to stejné. Nejde jenom o kombinaci jednotlivých událostí, jde o duch, který mezi nimi vane. Chvíle, kdy vypravěči visíme na rtech, kdy nás musí vzít za ruku a „převést“ přes příběh, to jsou ta místa mezi jednotlivými fakty – místa, která dávají příběhu dynamiku.

Myslíte si, že české pohádky mají co do vypravěčského gesta svoji specifickou melodii? V rámci přednášky jste upozornil na kulturní diverzitu, která leckdy brání porozumění příběhu.
České pohádky jsou samozřejmě rozhodujícím způsobem ovlivněny pohádkami, které známe z Německa, jsou poznamenány národním obrozením. Od počátku byly vnímány jako kulturní poklad. Byly sbírány jako hodnota, která je v samém základu národního bytí. Z toho vzniká pocit, že si jich musíme vážit. Ten je jistě opodstatněný, ale zároveň s sebou nese cosi školsky svazujícího, co lidi někdy nutí přizpůsobit pohádky momentálním normám mravopočestnosti. Myslím, že české pohádky jsou tím hodně zasaženy. Když se setkávám s příběhy národů, v jejichž dějinách nebylo vyprávění takto reflektováno, kde nehrálo tak čestnou roli, mám někdy pocit, že jsou tyto národy ve vyprávění svobodnější.

Vznikají v současné televizní éře ještě nové pohádky, které se přenášejí ústní tradicí? Rodí se stále vyprávěníhodné příběhy?
Nová média přinesla něco, čemu Walter J. Ong říká „sekundární oralita“. Myslí tím, že po éře knihtisku, která byla orientována na psanou podobu textu, jsou dnes média zaměřena na rychlou produkci a nemohou si dovolit dlouhý proces schvalování kvalitních scénářů. Vlastně tím nečekaně podporují mluvenou řeč. Vracejí nás k něčemu, co tu bylo před literární kulturou. Nastává fáze, ve které mluvené slovo znovu získává svůj význam. Na počátku vlastního vyprávění pak stojí ten, kdo potřebuje vyprávět – ať už fabuluje nebo reprodukuje. A tohle je něco, co mě na pohádkách zajímá nejvíc. Člověk se pustí do toho otevřeného prostoru, kde to vypadá, že si může svobodně vymýšlet – a najednou, místo aby si vymýšlel, objevuje spolu s posluchači zákonitosti příběhu.

Využíváte tyto zákonitosti i při psaní příběhů ze současnosti?
Určitě. Řád příběhu je pro mě naprosto základním východiskem pro cokoliv, co píšu, včetně esejů. I tam se totiž často opírám o něco, co má nějakou svou dynamiku, co by se dalo vyprávět. Tím neříkám, že jsem nějaký řád příběhu objevil nebo ho znám, ale tuším, že něco takového existuje a všiml jsem si, že není jedno, kudy se děj ubírá. Že si sice můžu vymyslet cokoliv, ale když to potom někomu přečtu, tak pozornost posluchače poleví přesně ve chvíli, kdy jsem se vůči příběhu dopustil faulu. Kdy jsem neodhadl, kudy to chce jít dál.

Osobnější otázka na závěr: které pohádky máte nejraději a proč?
Je jich hodně. Z literárních pohádkových knih mám rád Karafiátovy Broučky. Udivuje mě, že někdo dokázal z mála vystavět tak monumentální podobenství. Mám taky velmi rád Andersena, zvlášť ty pohádky, které nejsou pro děti. A taky mám rád nonsensové příběhy, ve kterých se člověk vlastně vůbec nevyzná a právě proto je stále znovu zkoumá – Lewis Carroll nebo lidové předpoklady jeho díla.