Kateřina Veselovská: Odcházení Luby Skořepové

Text Arnošta Goldflama Stará bába tančí byl napsán představitelce hlavní role, Lubě Skořepové, takříkajíc na tělo. Dramatická osoba a herecká postava jsou bytostně spjaty především očividnou a neutuchající vitalitou. Jakkoliv je tento elán sám o sobě hoden obdivu, nemůže být argumentem, který by bránil klást na inscenaci standardní kritická měřítka. Na druhou stranu je ale také důvodem, proč výsledný tvar tato měřítka snese.

Goldflamův text je založen (kromě povídky Bertolda Brechta) na zdánlivě banální situaci staré paní, která si ve své samotě, přerušované pouze obligátními návštěvami dědictvíchtivé dcery a jejího upozaďovaného manžela, najde mladinkou kamarádku a začne „konečně žít“. Příběh má pouze hrubou kostru, jde spíše o sled epizodních scének (návštěva dcery, hostina téměř pohřební, taneční scéna atd.) Volnější formát skýtá velký prostor k improvizaci, což je vzhledem k věku hlavní představitelky pochopitelné a především výhodné. Nikoliv sice nerozpoznatelné pro diváky – ovšem ku prospěchu věci. Luba Skořepová totiž paradoxně působí nejpřirozeněji právě ve chvílích, kdy jako Stará bába vzpomíná na text, opakuje se, hledá (a vždycky znovu nalézá, či prostě jen „dohraje“) kontext. Nelze než sledovat tento proces s napětím, pochopením i s myšlenkami na naši vlastní budoucnost ve stáří – a „hrát“ proto spolu s ostatními, že se vlastně nic neděje. Nejsme ale ani tak shovívaví k Lubě Skořepové jako sami k sobě.

A v tom právě tkví síla onoho banálního schématu. Ono se totiž týká či jednou bude týkat nás všech. Goldflamova hra nás sice ne zcela otevřeně, ale přece jen konfrontuje s námi samými, s naším postojem ke stáří, k našim blízkým v pokročilém věku. Děje se tak na pozadí sestaveném z papundeklových krabic jakoby stále a hrozivě připravených k vyklízení. Z krabic, které se rázem mohou proměnit v katafalk. Z krabic, do kterých se možná jednou vejde celý náš život – nebo přesněji to, co z něj zbylo. S tímto prostředím ne zcela korespondují kostýmy (Andrea Králová), které zarážejí svou nesourodostí. Je zde patrná snaha generačně odlišit jednotlivé postavy, bohužel podle modelu přežívajícího v některých divadlech od osmdesátých let, tedy „čepice kšiltem dozadu plus otrhané džíny = prototyp současného mládí“ či „silonový skorokostýmek = nepříjemná žena ve středním věku“ atd. Tento poněkud schematický přístup se projevuje také v herectví, či přesněji snad v režijním vedení herců ve vedlejších rolích. Dovádivé mládí má za úkol se neustále naivně uculovat, hysterická semetrika si musí rvát vlasy, manžel pod pantoflem (herecky přesný Martin Učík, který „udržel“ svého troubu až do zasloužené proměny) tupě civí. Vytváří se tak kontrast, který dává vyniknout uvolněnému herectví paní Skořepové, na němž je zkrátka znát, že má takzvaně odžito – byť jí to Goldflamův text nijak snadno neumožňuje. Stará bába se totiž zejména svým problematickým závěrem (pomineme-li rádobyhumor typu „silná jako silnice“) řadí mezi méně podařené kusy našeho plodného dramatika. Nevadila by ani tak nevyřčenost „konce“, jako spíš jeho zmatečnost, podpořená navíc poněkud krkolomnou režií Akrama Staňka (bába stojící za lednicí ověšená bílými igelitkami – pytli z horkovzdušného balónu?). Omluvou by snad mohly být fyzické meze herečky, kdyby…

Kdyby se nejednalo o Lubu Skořepovou. Ta totiž veškeré limity, zejména ale ty psychické, popírá. Hraje totiž jednu z těch rolí, se kterými se takzvaně (a někdy i reálně) umírá. Je „stará bába“ a ví o tom. Dokáže sehrát vlastní smrt vědoma si vlastní smrti. Dlouhý aplaus a… tečka?! Ještě snad dlouho ne