Ondřej Šmejkal: Poezie poslouchaná se sklopenou hlavou

Literární servery nejsou dvakrát příjemné místo pro pobyt na internetu. Jedná se o prostředí, kde se mísí megabyty podprůměrných děl s těmi vyloženě špatnými, na každém serveru časem vykrystalizuje několik klik těch, kdo spolu mluví a na ostatní nadávají. O lidské malosti se tam člověk naučí ještě víc než na festivalu.

Proto je nutné ocenit výběr, který provedli dramaturgové včerejšího poetického odpoledne. Ondřej Neff kdysi popsal internet jako hromadu hnoje, ve které se nachází několik pravých a větší množství falešných diamantů. Třídění tedy vypadá jako špinavá práce s vidlemi – a tu za nás organizátoři provedli, když hledali ty, které skutečně stojí za to si vyslechnout.

Sbírka šesti cenných minerálů se sešla v Solnici. Byla to trochu škoda, protože původní záměr svobodného prostředí, kdy budou diváci moci během pořadu volně přicházet a odcházet, se v prostředí divadla proměnil v místy rušivé vrzání dveří i židlí. Leč počasí neporučíme.

S výjimkou Nely Hanelové byl hlasový projev básníků značně neškolený, což ale nakonec bylo spíše ku prospěchu věci. (Koneckonců, o pár hodin později jsme měli možnost vidět, jak se přehnaně afektovaným projevem dá udělat kýč i z Kundery.)

Osobně mě nejvíce zasáhla přídavková báseň Ladislava Zedníka Neděle; slova; neděle. Autor ji přednesl spatra, s nasazením, které jsem po předchozím spíše nesmělém projevu nečekal.

Pořad si z podstaty vyžádal určitou klipovitost. Básníci se tomu ale přizpůsobili dobře, žádný se nepokoušel ukrást si více prostoru pro sebe. Vůbec bylo zajímavé pozorovat, jak se chovají, když nečtou – vesměs seděli se sklopenou hlavou a nechávali na sebe působit cizí verše. Příjemné zobrazení pokory.

(tento článek se již nevešel do posledního čísla Splav!u)