Pár otázek pro Sylvu Fischerovou

Jaká je vaše oblíbená mytická postava či obluda?
Tak to je otázka na tělo… Mám ráda Leviathana, samozřejmě… Pokud jde o postavy, z řeckých héroů mám oblíbeného Odyssea, o tom jsem měla seminář a napsala jsem pak o něm dlouhý rozklad do Souvislostí. Co se týče oblud, tak u Hésioda je to Týfón, ten je hrozně obludnej, a Storucí obři, ti jsou taky příšerní – v těch obludách je jakási pervertovaná hrozivost. Na druhou stranu třeba Gorgóna nemá vlastně být hrozná, ona se na starých vyobrazeních spíš směje, prostě ščuří. Na Medúze vidí všichni ty hady, ale ona musela být z těch tří sester nejkrásnější, k ní si přece přilehl ten bůh s tmavou kšticí a zplodil s ní dítě.

Plní dnes v naší společnosti něco úlohu, jakou plnily ve své době homérské a hésiodovské mýty?
K tomu se dá asi přistoupit na víc způsobů. Epická díla, která se dochovala pod jmény Homéra a Hésioda, představují – jak tomu říká kulturolog Assmann – fundující texty řecké kultury. Ta je primárně sakrální, protože člověk archaické společnosti je vždycky homo religiosus. Kdybychom hledali analogii v dnešní společnosti, budeme se tedy ptát po ustavujících, fundujících textech – a nabízí se Bible. Ale můžeme to rozšířit, pak krátkým fundujícím textem euroamerické civilizace bude třeba Hippokratova přísaha. A lze to ovšem zpochybnit – do jaké míry je ještě Bible fundující? Bělohradský píše, že žijeme už v postsekulární společnosti, já si tím nejsem tak jistá… Dnešní společnost je mnohem strukturovanější, členitější, a tak je otázkou, jestli v ní takový text může být a nakolik v ní jako takový může fungovat. Na druhou stranu je tato společnost jakožto globální společnost vydána pretextům, sloganům silně unifikujícím, přestože nemůžou mít nějaký status fundujícího textu.

Slyšel jsem vás už několikrát mluvit o tom, že mytické děje řazené v mytickém čase lze také interpretovat jaksi nečasově, strukturně – mohla byste to rozvést?
To není vůbec myšlenka moje a je velmi jednoduchá – je to strukturalistické čtení událostí, které ve vyprávění jdou za sebou, jako třeba střídání božských generací v řeckém mýtu a analogicky v předovýchodních mytologiích. Ten strukturalistický pokus číst to jinak než diachronně říká, že se mýtem rozvrženým do času chce ukázat jen to, jaká je struktura světa, jaké jsou jeho rozmanité potence, různé úrovně, patra jsoucí zároveň. Neříkám, že se k tomu přihlašuju – donedávna jsem byla dost proti tomu, teď to beru jako způsob čtení, který člověku může pomoct v zamyšlení nad tvarem a podivnostmi některé mytologie. Vernant nabízí takto číst třeba Hésiodův mýtus pěti pokolení – zlatého, stříbrného a tak dále –, číst je jako způsoby bytí rozmanitých bytostí ve světě.

Zítra (pozn. – v úterý) bude ve filmovém klubu k vidění Médea režiséra Larse von Triera, nepovíte k ní čtenářům něco?
Na von Triera já nekoukám, to už bych nespala vůbec. To je pro silnější povahy, než jsem já.

Rozhovor byl otištěn ve čtvrtém čísle časopisu Splav! (2011) a za redakci se ptal Radek Ocelák. Celé číslo časopisu je možno stáhnout zde.