Rozhovor s Janem Kajfozsem

Co je myšleno pojmem magické myšlení v souvislosti s lidovou slovesností Erbenovy tvorby?
Magické myšlení je – zjednodušeně řečeno – jedním z paradigmat, v rámci kterého si člověk konstruuje určitý obraz světa. Takové myšlení má v různých kulturách a v různých dějinných situacích různou míru soudržnosti. Základem konstrukce obrazu světa jsou zde zákony sympatie, podle nichž je vše, co k sobě přiléhá, ontologicky totožné, a stejně tak je totožné i vše, co se sobě podobá.
Mám-li zvolit nějaký konkrétní příklad z Erbena, lze jako projev magického myšlení intepretovat provolání prostořeké matky: „Pojď si proň ty polednice, pojď, vem si ho zlostníka…“. Skutečnost, že zde matka za svá slova krutě zaplatí, má svůj skrytý předpoklad. Je jím totožnost slov a jejich předmětů, k nímž by měla slova – ze současného pohledu – pouze odkazovat. Vyřknutá slova zde materializují významy, s nimiž jsou spojena. Proto polednice, která je přivolána pouze neúmyslně a naoko, opravdu přichází a matka ztrácí své dítě.

V čem se liší fenomén mýtu tehdejší doby a té dnešní, 200 let po narození tohoto literáta?
Liší se v mnoha ohledech, proto by musela být poctivá odpověď velmi dlouhá. Zaměřím se proto pouze na jeden aspekt, a sice na soudržnost tzv. velkých vyprávění, která je v současnosti mnohem méně výrazná, než tomu bylo v Erbenových časech. Jean Francois Lyotard říká, že se velké narace – které jsou ve funkcionálním smyslu mýty zajišťujícími integritu našim obrazům světa a našim identitám – rozpadly. Já bych toto konstatování poněkud zmírnil a ptal se, nakolik se rozpadly a v jakých rovinách naší kultury se rozpadly. Pluralita různých vyprávění, která vykládají náš svět, od Erbenových dob nepochybně velmi posílila, což je zřetelně vidět obzvláště v knihovnách nebo během surfování na internetu. Přes to všechno nelze zapomínat, že je i dnes naše každodennost do jisté míry ovládána určitými zaklínadly, symboly a naracemi, které nabývají podoby sdílených samozřejmostí podobně, jak tomu bylo před 200 lety. Vezměme si např. samotný způsob konceptualizace mýtu. Pro současné badatele mýtu je klíčová zejména otázka, jakým způsobem mýtus funguje a jak utváří náš svět. Není pro ně tolik zajímavé, jestli mýtus reprezentuje nějakou skutečnou událost. Tento posun se ale příliš neprojevuje v našem obecném jazyce, kde je toto slovo nadále synonymem falešné představy.

Jaké máte argumenty pro tvrzení, že sbírka Kytice patří do pokladnice „sbírek národních“? Náleží tam jen po obsahové stránce, nebo i po stránce formální?
Po obsahové stránce nelze balady Erbenovy Kytice dost dobře považovat za něco národně specifického nebo jedinečného. Se strukturálně identickým způsobem vytváření reprezentovaných světů a také s identickými motivy se totiž setkáváme nejen v české nebo obecně slovanské lidové slovesnosti, ale také v lidové slovesnosti rakouské, bavorské, saské, slezskoněmecké atd. O tom se lze snadno přesvědčit cestou komparace se sbírkami dobové lidové slovesnosti ze střední, jižní a východní Evropy, ale i s romantickou literární tvorbou jiných zemí. Erben nebyl jen básníkem, byl také etnografem. Kytice patří do národní pokladnice dílem jako významné svědectví o dobové duchovní kultuře. To je jedna stránka věci. Druhou je stylisticko-versologická rovina sbírky, vzhledem k níž se jedná o veskrze originální a stěží srovnatelné básnické dílo.

Je balada aktuálním žánrem i pro současného čtenáře?
Nevím, jaké žánry jsou v současnosti v oblibě u čtenářů. Jediné, co mohu snad k této otázce říci, je to, že tento žánr stále funguje v písňovém folkloru. Písňové balady jako Na kopečku v Africe, kde je řeč o popravě zločince Babinského, nebo Juliana, krásná panna, které se šíří mimo jiné na dětských táborech, z naších repertoárů patrně tak rychle nezmizí.

Je Erbenova tvorba opředena nějakými mýty?
Má-li určitá postava literárních dějin fungovat jako opěrný bod pro budování kolektivních identit, musí být poměrně snadno čitelná a zároveň relativně snadno převoditelná na konzistentní reprodukovatelné vyprávění. K. J. Erben i jeho Kytice nepochybně fungovaly jako znaky, kolem kterých krystalizovalo vědomí jazykové a kulturní sounáležitosti Čechů. Takové znaky musejí být vždy – řečeno spolu s Rolandem Barthesem – jednoznačné a čitelné. Historický Erben je ale nekonzistentní už jen tím, že je zároveň básníkem i etnografem. Celebritami národních dějin se však – jak známo – stávají spíše básníci než etnografové. I pro dějiny národních literatur je nesrovnatelně významnější individuální básnická tvorba než lidová slovesnost. Zde může spočívat určitý kámen úrazu školského obrazu Erbena a jeho Kytice, který se mi zdá poněkud jednorozměrný. V tom smyslu, že nezohledňuje etnografický rozměr jeho díla.

Rozhovor byl otištěn v šestém čísle časopisu Splav! (2011) a za redakci se ptala Markéta Hájková.