Rozhovor s Marií Sekerovou

Co si myslíte o letošním zahájení? Objevily se názory, že to nebylo úplně to pravé.
Jestliže máme v programu napsáno „slavnostní zahájení“ a jedná se opravdu o oficiální zahájení Šrámkovy Sobotky, pak to opravdu nebylo to pravé. Neříkám, že bylo všechno špatně, některé prvky se mi tam i líbily. Bylo na tom ovšem znát, že to je nedotažené, šité horkou jehlou.

Petrušce Šustrové například silně vadil fakt, že všichni účastníci museli mít masku. Co si o tomto aspektu myslíte vy?
Podle mého názoru to byl velký úlet. Nevím, kdo by si dovolil vrátit občany Sobotky – které se naopak snažíme do festivalového dění zatahovat – protože nemají masku. S těmi maskami se navíc dál nepracovalo – kdyby ano, mělo by to opodstatnění. Takhle to byl pouze okamžitý nápad.

Jaký je váš názor na letošní Šrámkovu Sobotku jako takovou?
O dnešní přednášku jsem přišla, ale viděla jsem sobotní divadlo, které bylo velice zajímavé (divadlo Alfa Plzeň), a naši dětskou dílnu, ze které mám velikou radost, že se drží tradice, která tady byla kdysi založena v souvislosti se Šrámkovým domem (Recitační studio Šrámkova domu). Je tam podchyceno veliké množství dětí a tím vlastně žije Šrámkův odkaz, tak jak si to paní Hrdličková – Šrámková představovala.

Drží si Šrámkova Sobotka svou úroveň, jakou měla už před lety?
Jak který ročník. Třeba loňský ročník byl velice slušný. Šrámkova Sobotka je pojem, značka, kterou je třeba držet na slušné úrovni. Ročníky okolo roku 2000 byly na velmi vysoké úrovni – Jan Bílek se snažil držet předchozí tradici. Byla tam zřetelná sladěnost tématu (přednášek i kulturních programů). Letošní ročník – to teprve uvidíme.

Ve Splav!u jsme si říkali, jestli se tím zahájením Sobotka nepasovala mezi akce pro uzavřený kruh lidí. Myslíte si, že je to pravda?
Když jsem tam včera vcházela, tak jsem byla na velkých rozpacích, protože jsem si říkala – na tohle my zveme soboteckou veřejnost, která nebude vědět, o co jde. Slavnostní zahájení vždycky bylo slavnostní. Na pódium patří Fráňova busta a kytice lučních květin, k tomu velice kultivovaná a připravená řeč, odborník, který dovede uvést do tématu ročníku, a také nějaké větší osobnosti, spisovatelé a podobně.

Jakožto nováček jsem se některým rituálům trochu divila. Byla jsem nesvá i z povstávání při hymně.
Povstávání při hymně je ovšem tradiční rituál, a ten já hájím. Nicméně kdyby bylo zahájení důstojnější, nikdo by se tomu nedivil.

Je něco, co se vám letos z programu nelíbilo?
Nechci říct, že by se mi to přímo nelíbilo, ale vystoupení Yellow Sisters působilo po chvíli trochu jednotvárně. Byla to taková meditativní hudba.

Navštívila jste i koncert duchovní hudby?
Ano. Od začátku bylo jasné, že koncert duchovní hudby bude skvělý. Takové osobnosti, jako je pan Kejmar a varhaník Bárta – to bylo předem dáno, že to bude jednička.

Ještě by mě zajímalo, co byste vytkla Šrámkově Sobotce v té formě, v jaké je teď. Jaké novinky byste zavedla?
Řekla bych, že méně je více. Za každou cenu dělat nějaké inovace, například že teď začíná přednáška v 10 hodin a představení nakladatelství až v 17, není ideální – po přednášce by tam bylo víc lidí. Autorské čtení by ale mohlo zůstat na podvečer. Dále bych si přála, aby celkový průběh byl solidnější. Připravuje se to celý rok, ale mělo by to mít pevnější koncepci.

Pracovala jste jako učitelka. Věnujete se tomuto povolání ještě teď?
Tento školní rok jsem už nepracovala. A jsem ráda, že jsem tady byla učitelkou češtiny – ti lidé, kteří jsou ochotni pomoct v kultuře, jsou žáci, bohužel je jich ale málo. Když někdo vystuduje, tak odsud odejde a nevrací se sem, což je škoda. Snažíme se sehnat nástupce, ale moc se nám to nedaří.

Rozhovor byl otištěn ve čtvrtém čísle časopisu Splav! (2011) a za redakci se ptala Eliška Churaňová