Lucie Koryntová: Vykloubení a otvírání

Poezii Miloslava Topinky (1945), který od šedesátých let zatím publikoval pouhé tři (zato hutné a oceňované) sbírky, znám již dlouho, ale teprve včera na zahradě Šrámkova domu jsem měla možnost slyšet ji recitovanou samotným autorem. Miloslav Topinka přednesl vybrané texty ze sbírek Krysí hnízdo (1971) a Trhlina (2000), které představují dvě různé polohy jeho tvorby. Jako první přečetl básně z Krysího hnízda, které je založeno na téže poetice jako sbírka předchozí, Utopír (1969). Hledám-li v českém kontextu básníka, k jehož tvorbě bych Topinkovu ranou tvorbu ze šedesátých a sedmdesátých let připodobnila, napadá mě Karel Šiktanc. Inspirována jedním veršem z Krysího hnízda bych ji nazvala „řečí vymknutou z kloubu“. Oba autory totiž spojuje práce s jazykem spočívající ve vytváření neologismů (a to jak lexikálních: „kryska“, „rozjinde“, tak syntaktických: „kde kam spíš“) a hláskové instrumentaci („klohní v ohni kucmoch“). Tyto prostředky čtenáře konfrontují s neuchopitelným významem a smyslovostí řeči, takže je vnímána zpola jako verbální sdělení a zpola jako hudba. Topinkovo čtení textů z Krysího hnízda tento rozměr jeho poezie posílilo. Nesrozumitelně pronesená slova a nejasná syntax (např. „zebe leze“, kde „zebe“ může být chápáno i jako podmět) podmíněná posluchačovou neznalostí interpunkce a konců veršů umocnily v Topinkově poezii její charakter hudebního zaříkávání. Vzpomněla jsem si při tom na tvorbu Josefa Váchala, který své texty záměrně tiskl technikou dřevořezu, aby jejich sdělení nebylo čtenáři snadno přístupné – rozpité litery tisknuté z měkkého dřeva nechávají stejný prostor pro čtenářovu-posluchačovu představivost jako zamumlaná básníkova slova.

Poetiku sbírky Trhlina, představující druhou polohu Topinkovy poezie, bych tentokrát spolu s básníkem nazvala „otvíráním prázdna“. Vzhledem k předchozím sbírkám je posunem od sluchovosti k vizualitě. Sám Miloslav Topinka se hlásí k rimbaudovské koncepci „vidoucího“ básníka, toho, který v touze za novým viděním jde až na hranici jazyka; Arthurovi Rimbaudovi dokonce věnoval životopisnou knihu Vedle mne jste všichni jenom básníci (1995). Samotná sbírka kromě textů obsahuje barevné obrázky, průhledné papíry a průřezy, které vyzývají k prostorové imaginaci. Verše rozvíjejí vnímání prostoru zrakem, který splývá s jinými smysly, například hmatem či chutí. Lyrický subjekt se v prostoru zaměřuje na světlo a tmu, přičemž dochází k zhmotňování nehmotného: „ranní husté světlo teče po jazyku medově“, „prsty rozhrnují tmu“. Ve své názornosti jsou tyto příměry lépe představově uchopitelné než hrátky se slovy založené na zvukovosti, objevující se v předchozích sbírkách. Posun od první sbírky ke druhé se odrazil i v básníkově přednesu, který se stal srozumitelným.

Na závěr se podělím o svůj osobní zážitek. V určitém okamžiku se mi zdálo, jako by rozum utichl, přestal se ptát, proč je toto řečeno takto a ne jinak, a jako bych všemi smysly vnímala novou skutečnost – jako by se ze slov stala „žitá zkušenost“, to, k čemu poezie podle Miloslava Topinky člověka otvírá.